Přál bych Bělorusům, aby se současného marasmu ješte našli cestu ven. Když čtu snové koncepce zdůrazňující baltský etnický substrát a dožadující se znova místa v Abendlandu, jímá mě z toho simulakra nekonečný smutek, přecházející v nadějeplný úsměv.
A tak poslouchám Pragnavit a myslím na Todara Kašukureviče. Říkám si, jestli ještě žije v Minsku a jestli stále věří v naději formulovanou Václavem Lastovským, tedy že Křivice znova povstane z vůle svého lidu.